Tento mladý Ital vždy byl, je a asi bude problémový. Je to obrovský talent, to se všeobecně ví. Ježe jeho výstřelky mu můžou pokazit slibně vyvíjející se kariéru. V Interu Milán nedostával tolik příležitostí, ale v Manchesteru City, jak se zatím zdá, si vše sedlo a Mario může dále rozvíjet svou schopnost střílet spoustu gólů. Z velké části na tom má podíl Carlos Tevéz, který díky své touze vrátit se zpět do vlasti dost možná přišel o místo v sestavě. I přesto si Balotelli zaslouží být v základní sestavě. Možná, kdyby trenér Mancini nebyl trpělivý, mohl Mario zahřívat lavičku a dívat, jak válí Džeko s Agüerem, ale naštěstí bývalý trenér Interu udělal kompromis - poslal na hřiště Balotelliho a nejspíš se i on se nestačil divit. V Manchesterském derby měl Balotelli lví podíl na nečekaném výsledku 1:6 pro City, svými dvěma góly připravil Macinimu perfektní podklad pro větu, která přišla na pozápasové konferenci : „Pro mě je to hráč, který patří mezi nejlepších pět na světě," prohlásil Mancini. "Problém je v jeho věku. Je mladý a někdy možná může dělat chyby. Ale je to neuvěřitelný fotbalista. I za něj věřím, že přijde den, kdy kompletně změní své uvažování a zařadí se mezi absolutní špičku, mezi tři nejlepší hráče k Messimu a Cristianu Ronaldovi,"
Proč se ale ve fotbale hledí spíše na výstřelky či excesy než na předvedené výkony? Problém je v tom, že do fotbalu už zasahují i tací, kteří tam nemají co dělat. Proč si nemůže vyjít Messi do restaurace bez objektivů bulvárních novinářů? Vyšťourávat každou drobnůstku a následně ji publikovat je zajímavé, ale ne důležité. Bohužel v posledních letech se to stává čím dál tím větším hitem. Proč se například na specializovaném serveru o fotbale píšou články o tom, jak si Balotelli hrál během zápasu na iPadu, jako protest vůči tomu že, seděl na lavičce. Místo toho tam přece může být článek o tom, jak dal v dalším zápase krásný gól nůžkami. Fotbal je samozřejmě celosvětový hit, neustále medializovaný a něčím propagovaný. Je na volbě každého z nás zda čte bulvární plátky nebo ne. Proč je však povrchní styl bulvárních médií stále častěji vidět i v seriózním a odborném zpravodajství?

Nejpopulárnějším sportem naší planety je fotbal, to už jest všeobecně známý fakt, který může jen ztěží někdo zpochybnit. Ve státech, jenž se pyšní těmi nejkvalitnějšími fotbalovými soutěžemi, tohle otřepané klišé platí minimálně dvojnásob. Tím mám na mysli především Anglii (Premier League), Španělsko (Primera Division), Německo (Bundesliga), Itálii (Serie A) a Francii (Ligue 1). Na kvalitě ligových a pohárových soubojů, respektive celé soutěže se podílejí zejména tyto faktory - atmosféra, kvalitativní vyrovnanost (počet týmů, které mají papírové předpoklady k zisku titulu), množství branek, rozšířená možnost odhadu nesprávného výsledku před zápasem a v neposlední řadě určitě také styl hry. Pokud zohledníte tyto kritéria a snažíte se již z výše uvedených lig vybrat tu nejlepší, jste objektivní a máte ve fotbale trochu přehled, rozhodně by měla vaše volba padnout na tu první, na ligu fungující pod státními barvami bílé a červené, ve státě přezdívaném ,,Albion" a slovním spojením ,,kolébka fotbalu" charakterizující, soutěž nesoucí název PREMIER LEAGUE. Již několik let jsme v Anglii svědky úchvatného boje o titul do posledního kola, který v drtivé většině ostatních lig rozhodně nepanuje. Manchester United, Chelsea Londýn, Arsenal Londýn, FC Liverpool, Manchester City a Tottenham Londýn se přetahují o každičký bod, jenž jim v konečném zúčtování může být hodně nápomocen, aby urvali tak ceněnou trofej, nebo alespoň místa zaručující automatickou účast v Lize mistrů, je sice pravda, že v nejzávěrečnější fázi sezony se boj o titul zúží zpravidla na souboj mezi Manchesterem United a Chelsea, ale to je skutečně až na samém konci sezony, která tedy finišuje naprosto odlišným způsobem od ostatních lig . Člověk informovaný ,,světem" např. španělského fotbalu mi totiž potvrdí, že je v Primera Division už několik kol před koncem jasné, že titul získá buď Barcelona nebo Real, ti jsou totiž na prvních dvou příčkách zcela osamoceni s 20 bodovým náskokem na Valencii, Villareal, Sevillu a další značně nedostačující týmy. Pokud jste někdy navštívili utkání dvou celků Premier League, tak jste si nepochybně mohli doplnit vědomosti o tom, jak velký význam má pro zde hrající týmy podpora fanoušků, potažmo atmosféra, kterou vytváří. Některé stadiony mají tu perfektní možnost bezprostřední bytí fanoušků s hráči, jelikož je mezi hrací plochou a vstupem na tribunu minimální odstup, takže se mohou po vstřelení branky všichni společně radovat, to je dle mého názoru jedna z největších chloub anglické ligy. Něčím podobným se mohlo pyšnit hlavně Highbury (bývalý svatostánek Arsenalu), kde toto kouzlo často vygradovalo v obrovské rozměry. Množství branek, jenž poměrně často doprovází velmi divoké přestřelky musí všechny fotbalové příznivce hladit po srdci. V tomhle směru vzniká velmi zajímavý kontrast mezi nejvyšší anglickou a španělskou ligou (většinou odborníků považované za 2 nejlepší domácí soutěže), ve Španělsku sice padá v režii Realu a Barcelony hodně branek, ale akorát tak do sítí zbylých 18 celků, které tyto 2 velkokluby doslova válcují. Příklady snad ani není nutné uvádět, byli bychom tu do zítřka. Domnívám se, že pro nezaujatého fanouška něco takového představuje vcelku nudných 90 minut. V Anglii se naproti tomu zrodí výsledky, které by jste asi těžko před výkopem tipovali a hlavně, padají branky na obou stranách a rozhodně jich není málo. Tohle je výčet zápasů z dosavadních 10 kol, který přinesl spousty neočekávaných a mnohdy drtivých výsledků -> Chelsea - Arsenal 3:5, Manchester United - Manchester City 1:6, Blackburn - Arsenal 4:3, Tottenham - Liverpool 4:0, Manchester United - Arsenal 8:2, Tottenham - Manchester City 1:5 -> co k tomu říct ? A to není jen obrázek této sezony, v těch předešlých mě z voleje napadá třeba zápas Arsenalu s Tottenhamem, který skončil výsledkem 4:4, Manchesteru s Liverpoolem, jenž dopadl lépe pro domácí, 3:2, Newcastlu s Arsenalem, ve kterém se po prvním poločase sice výsledek vyvíjel velmi nadějně pro hosty - 0:4, avšak do konce zápasu stihly straky těžko uvěřitelným způsobem vyrovnat - 4:4, nebo i zápas Community shield už zasahující do aktuální sezony - Manchester United - Manchester City 3:2, navzdory prvnímu poločasu, jenž ovládli ,,citizens" 0:2. Když se nad tím trochu zamyslím, tak mi to připomíná jízdu na nějakém obrovském bláznivém kolotoči, což je pro fanoušky a fanynky kulatého nesmyslu jistě atraktivní. Jak jinak charakterizovat pomyšlení na to, že se na zápas skoro nedá vsadit a že domácí prostředí vůbec nemusí hrát roli ? Tyto aspekty v jiných ligách zcela chybí. Jedna z dalších věcí, kterou je Anglie pověstná, je nepříliš aktivní píšťalka rozhodčího při „lehčích“ zákrocích, hra není tolik rozkouskována, celkový požitek diváka ze hry je tedy ucelenější. Na závěr bych se ještě rád vyjádřil ke stylu hry, který tu figuruje. Velice často se stává, že tým z dolní poloviny tabulky přijede na stadion týmu z té horní, útočit, střílet, respektive vyvíjet ofenzivní úsilí. Což je velmi sympatické, nemyslíte ? Obzvlášť když pomyslíte na to, že tým zezdola víceméně riskuje, jelikož se v případě neúspěchu může propadnout až na místa ,,zajišťující" sestup do druhé nejvyšší anglické soutěže. Jinak tu mají utkání velký náboj především kvůli hře ,,nahoru-dolu", čemuž asi každý rozumí -> v jednu chvíli útočí tým č.1, akci zmaří, okamžitě se přenese těžiště hry na druhou stranu a útočí tým č.2, nutno ovšem podotknout, že tento styl se nepromítá na každém utkání, v celkovém počtu za sezonu jich je ale nejvíc v Evropě. Hra se tu dále vyznačuje neuvěřitelnou fyzickou vyspělostí jednotlivých hráčů, rychlostí, krásnými střely z dálky, vyváženým poměrem aktivity mezi míčem a hráči, dravým pohybem a spousty dalšími pozitivními přívlastky, které už ani nejsem schopen vyjádřit, jednou větou, Premier League je liga pro chlapy.

To, co předvedli hráči rudých ďáblů v derby proti Manchesteru City, byl výkon srovnatelný s vystoupením republiky KLDR na MS 2010 v JAR. Mužstvo, které ještě doposavad vedlo Premier League (spolu s Manchestrem City) dalo osm gólů upadajícímu Arsenalu.
To co předvedl Manchester City v "divadle snů" byla paráda. Silva, Milner a Richards excelovali a Evra na pravé lajně vypadal jako kdyby začal hrát fotbal před utkáním. Ale vraťme se k zápasu. Ještě v prvním poločase byl výsledek 0:1 pro hosty . Avšak druhý poločas nevídané věci. Blues se dokázali nastartovat, tak že v šedesáté a v šedesátédeváté dali další dva góly. Navíc jim pomohlo vyloučení Evanse za 47 min. Zasádní moment přišel v závěru zápasu. Ještě v 88 min. bylo skóre 1:3 a nevypadalo to na nějaký debakl. Fandové Man. United už opouštěli ochozy, ale ještě netušili co se stane v dalších třech minutách. V 89 min. střídá Kolarov Milnera. Bleděmodří zahrávají roh, z kterého se prosazuje bosenský sniper Džeko, následně spouští lavinu. V 90 min. se ještě Man. City stačí trefit dvakrát a konečné manko je 1:6. I turista v deštném pralesesi musí připadat jako predátor oproti United.D.De Geovi spadlo za záda neuvěřitelných šest gólů.Devils sezmohly akorát tak na jediný gól,který dal Fletcher.Manchester City vyhrál souboj o špici Premier League,takže první místo!!!

Touto otázkou se zabývají nejméně tři čtvrtiny fotbalových novinářů. Srovnávají se vstřelené góly, asistence a samozřejmě – vyhrané trofeje. A právě v tom je háček. Zatímco Messi se raduje prakticky každý rok, pro Ronalda je v posledních letech chvíle, kdy zvedá trofej nad hlavu, jako z jiného světa. Vyjma vítězství ve Španělském poháru Ronaldo s Realem nic nevyhrál! Jaký je tedy mezi nimi rozdíl?
Messi perfektně zapadá do systému, kterým Barcelona útočí na soupeřovu bránu. Xavi nahraje Villovy, ten nacentruje před bránu, kde číhá Messi a gól, nebo – Messi dostává míč do šestnáctky, stáhne si míč na levou nohu a gól. Messi těží hlavně z práce mužstva, ale i přesto je to hráč světových kvalit, který určitě dosahuje úrovně nejlepších fotbalistů dějin. Střílí spoustu gólů, vymýšlí skvělé přihrávky, vyhrává trofeje.
O Ronaldovi se říká, že je sobec a myslí pouze na sebe. Možná to je pravda, možná ne, ale každopádně je skutečností, že Ronaldo je pro Real nepostradatelný. Je to geniální fotbalista, střílí góly, vymýšlí skvělé přihrávky, ale – nevyhrává trofeje. Sám o sobě je to jeden z vládců na fotbalovém Olympu. Ronaldo si zpracuje míč, geniální pravačkou si míč potáhne po lajně, udělá něco, čím buď zesměšní soupeře, nebo pobaví celý stadion Santiaga Bernabeua a potom buď vystřelí, nebo nahraje před prázdnou bránu.
Oba tito fotbalisté jsou úplně jiní a zároveň hodně podobní. Oba střílí, přihrávají, vyhrávají. Messimu se daří v klubu, kde je obklopen génii typu Xavi, Iniesta či Dani Alves, ale ne už tak v reprezentaci, kde letos absolutně selhal před domácím publikem na Copa America. Ronaldo je i v reprezentaci vůdčí osobností, bohužel úspěchy se mu na této frontě vyhýbají.
Závěrem bych chtěl jen konstatovat: „Není třeba debatovat o tom, která z těchto osobností je lepší či horší. Důležité je, že světovému fotbalu vévodí fotbalisté, na které je krása se dívat a mění fotbal v umění, které přitahuje fanoušky po celém světě“.

Je to legenda, na kterou fanoušci Chelsea pravděpodobně nikdy nezapomenou. Fanoušci ho milují. Pro Chelsea je nesmírně důležitý, a není se čemu divit když je to režisér hry. Společně s Johnem Terrym jsou největšími ikonami Chelsea.
Do chelsea přišel 15.6.2001, tehdy ještě jako neznámý hráč. Od té doby se z něj začal vyvíjet jeden z nejlepších středních záložníků na světě. Za 10 let v Londýně má tuto bilanci: 350 ligových zápasů, 175 gólů za všechny soutěže, 143 ligových gólů a 20 gólů v Lize Mistrů. Na záložníka neuvěřitelné. Chtěl bych ještě podotknout že nedává góly z dorážek do prázdné brány, jak by si někdo na první pohled zřejmě myslel ale z dálky, střední vzdálenosti a i blízkosti či jiným způsobem. Je to nejlepší střelec v Premier League mezi záložníky! V Premier League má na kontě 143 gólů a pouze 7 gólů mu chybí k překonání tria Les Ferdinand, Michael Owen(oba 149 gólů) a Teddyho Sheringhama(147 gólů) - to jsou ke všemu ještě útočníci. Také dal více gólů v lize než Wayne Rooney(125 gólů) nebo Jimi Flooyd Hasselbaink(127 gólů). Lamps už v celkovým počtu branek dávno překonal dvě legendy Chelsea, Petera Osgooda a Roye Bentleyho(oba 150 gólů). Lampsovi chybí 27 gólů aby překonal nejlepšího střelce v historii Chelsea, Bobbyho Tamblinga který nasázel 202 gólů. Co se týče ligových zápasů tak těch má na kontě 350, tedy o jeden méně než další bývalá legenda George Smith.
Frankie má skvělou kopací techniku, proto často rozehrává rohové kopy, přímé kopy či jiné standartky. Je také hlavním a spolehlivým exekutorem pokutových kopů. V současnosti je málokdo kdo by to zvládal takhle excelentně, samozřejmě že se stane že občas nedá, hold i Mistr Tesař se někdy utne. Frank Lampard má IQ 150, tím pádem je neinteligentnějším hráčem současného kádru chelsea. Moc dobře ví co se děje před ním i za ním. Ve hře chelsea figuruje jako defenzivní i ofenzivní hráč. Je hlavním mozkem týmu, bez mozku týmu nefunguje hra chelsea na 100%. To bylo znát v minulé sezoně kdy šel 28.září na operaci kýly. Z menšího zákroku se stala absence dlouhá měsíc a půl. Vrátil se až 12.prosince do zápasu proti Tottenhamu. Od té doby sice dal sice 12 gólů ale stálo to nebylo ono. Sem si jist že nebýt toho zranění mohl navázat na sezónu 2009/2010 kdy nasázel 27 gólů(22 v lize). Za Chelsea dal již několik hattricků(například nedávno odehraný zápas Bolton Chelsea, který skončil výhrou Blues 1:5, Lamps se blýskl skvělým výkonem i 3 góly). Já věřím že ještě nějaké příjdou. Párkrát se mu povedlo dát v jednom zápase 4 góly. Opravdu záložník k pohledání. Dřímá v něm velký cit pro hru, velký přehled a výborné načasování náběhu do střely. Jak už jsem zmiňoval, má skvělou techniku. Všechno co záložník potřebuje pro tvorbu hry.
Letos od začátku sežony odehrál celkem 12 zápasů(8 v lize) do dvou utkání naskočil jako náhradník a do zápasu v lize proti Swansea nenastoupil vůbec. Andre Villas Boass ho varoval že nemá základ jistý, Frank byl pod palbou kritiky ,kterou z části utišil skvělýma výkonama proti Valencii a Bolton, z těch to dvou zápasů má vizitku 4 góly. Lampard si slova kouče vzal na srdce a prohlásil že má stálo Chelsea co dát a že se zatím ve svých třiatřiceti letech necítí starý. Vždy z tréningu odchází mezi posledním, to znamená že na sobě neustále maká. Myslím že svou pílí a odhodlaností se stále zlepšovat patří do základu a stále má v chelsea místo.Je to můj velký vzor. Na tohoto hráče nikdy nezapomenu. A nepřestanu ho obdivovat, ani až ukončí kariéru.